Když zavřu oči a vybavím si Bali, nejdřív cítím vůni – směs vonných tyčinek, vlhkého vzduchu, ovoce, květin a… kávy. Té jediné, o které se říká, že je nejvzácnější na světě. Cibetková káva. Už dlouho mě lákalo ji ochutnat. Ne kvůli luxusu, ale kvůli příběhu, který se v ní ukrývá. A tak jsme se jednoho slunečného rána v Ubudu s mým přítelem rozhodli, že ji najdeme. Na motorce. Bez GPS. Jen s touhou v srdci objevit něco nového, něco po čem oba toužíme už dlouho.

Proč právě Ubud?

Ubud je jako živý sen. Město uprostřed džungle, které dýchá jinak. Všude kolem umění, nabídky na jógu, rýžová pole, palmy, úsměvy, pomalé tempo. Přesto, že jsme byli tisíce kilometrů od domova, měla jsem pocit, že jsem tam už někdy byla. Možná v jiném životě. Možná jen v představách.

Věděla jsem, že právě tady chci ochutnat kopi luwak – slavnou cibetkovou kávu, jejíž výroba je tak jedinečná, že spíš připomíná alchymii než proces zpracování kávových zrn. Tolik jsem toho o ní slyšela. Ta káva je opředena legendami a každý kávový milovník na světě touží po tom, aby kávu z cibetek ochutnal. Je to jako když jede milovník steaků do Japonska a touží po tom, ochutnat Kobe steak. Cítila jsem tu vzrušující touhu a nedalo se jí odolat.

Co je to cibetková káva? A proč ji lidé vyhledávají?

Cibetka, malý noční tvor, si sama vybírá ta nejzralejší kávová zrna. Sní je, zrna projdou jejími útrobami a během trávení projdou přirozenou fermentací. Ta zrna se pak z trusu pečlivě ručně vybírají, čistí, suší, praží – a výsledkem je nápoj s neobyčejně jemnou chutí, téměř bez kyselosti, s nádechem čokolády a oříšků.

Proč je tak výjimečná?

• Neopakovatelná kombinace přírody a instinktu cibetky.
• Vzácnost a ruční zpracování každého zrna.
• Neobvyklá chuť, která je nezaměnitelná.
• A pro mnohé i určitá dávka dobrodružství.

Historie cibetkové kávy

Historie cibetkové kávy sahá do období nizozemské kolonizace Indonésie v 18. století, kdy se na ostrovech Jáva a Sumatra začala pěstovat káva arabica. Holandští kolonizátoři zakazovali místním farmářům, aby si z kávovníků brali plody pro vlastní potřebu. Místní obyvatelé si ale všimli, že cibetky – drobná noční zvířata – pojídají zralé kávové třešně a vylučují nestrávená zrna. Lidé zrna sbírali, čistili, pražili a připravovali z nich kávu. Brzy zjistili, že má výjimečně jemnou chuť, a tak vznikl základ pro to, co dnes známe jako kopi luwak.

V 19. století se cibetková káva stala ceněnou lahůdkou i mezi Evropany, zejména díky její jedinečné chuti a exotickému původu. Proces fermentace v těle cibetky totiž mění chemické složení zrna, čímž vzniká méně kyselý, jemnější nápoj s plným tělem a často čokoládovými nebo zemitými tóny. Kvůli své náročné a pomalé výrobě zůstala kopi luwak vždy vzácná, a její cena začala růst. Stala se symbolem luxusu a vyhledávaným artiklem mezi znalci kávy i turisty hledajícími netradiční zážitek.

V posledních desetiletích však cibetková káva čelí i kritice kvůli neetickému chovu cibetek v zajetí. Poptávka po této kávě totiž vedla k tomu, že některé farmy začaly zvířata věznit v klecích a krmit je výhradně kávovými třešněmi, což odporuje přirozenému způsobu, jak káva vznikala. To vyvolalo diskusi o udržitelnosti a etice výroby. Dnes proto stále více milovníků kávy vyhledává tzv. „wild kopi luwak“ – tedy kávu sbíranou po divoce žijících cibetkách v přírodě, která navazuje na původní, přirozený a ohleduplný způsob získávání těchto unikátních zrn.

Na motorce za chutí

Ten den bylo horko. Slunce pražilo do zad, motorka se chvílemi potácela v úzkých uličkách. Míjeli jsme chrámy, zaprášené obchody, děti hrající si na ulici. Párkrát jsme zabloudili. Zeptali se místních, ale ne všichni rozuměli, co je „civet coffee“. Když už jsme to málem vzdali, objevili jsme malou ručně malovanou ceduli u cesty: „Coffee tasting – Luwak coffee available„

Sjeli jsme z hlavní silnice, projeli krátkým úsekem mezi palmami a najednou se před námi otevřel jiný svět. Malá kavárna, krytá bambusovou střechou, s výhledem na rýžová pole, která se táhla až k obzoru. Kolem ticho, jen šumění listů a zvuky z nedaleké džungle.

V tu chvíli jsem měla pocit, že jsme dojeli tam, kam jsme měli.

Kavárna mezi rýžovými poli

Uvítala nás usměvavá žena, která nám hned nabídla degustační set káv a čajů. Neváhali jsme. Dostali jsme dřevěný podnos s malými hrnečky – kokosová, vanilková, čokoládová, skořicová, zázvorová… každá jiná, každá krásně voňavá.

A vedle toho jeden jediný hrnek. Jiný. Větší. Keramický, nepravidelně tvarovaný, jakoby ručně dělaný. V něm tradičně připravená cibetková káva. Jen zalitá vroucí vodou, žádný filtr, žádná mašina. Jen voda, káva a čas. Sedlina pomalu klesala ke dnu, zatímco my mlčeli a vnímali každý detail.

Za kavárnou byla zahrada, kde měli živé cibetky. Byla jsem zvědavá, trochu rozpačitá, ale ulevilo se mi – byly v prostorném výběhu, ve stínu, čisté a klidné. Jedna spala stočená do klubíčka, druhá se natáhla na dřevěném stolku. Vypadaly spíš jako polodivoké kočky než něco exotického.

Chuť okamžiku

Ten první doušek cibetkové kávy byl jiný. Vážnější. Věděla jsem, co za ním stojí. Žádná přehnaná hořkost, žádná kyselost. Jen klid, hloubka, hladkost. Jako by mi káva povídala příběh – o cibetce, o sběrači zrn, o pražiči, o cestě zrna až ke mně.

Přítel si sedl vedle mě a jen tiše řekl: „Tohle stálo za to.“ Přikývla jsem. Protože v tu chvíli šlo o víc než jen o chuť. Šlo o cestu. O to, co jsme museli projet, abychom tam dojeli. O vůni kávy, která se smíchala s vůní rýže, tropického vzduchu a tichého odpoledne.

Možnosti přípravy cibetkové kávy

Zajímalo mě, jak se tahle káva připravuje jinde. Průvodkyně nám vysvětlila, že i když oni používají tradiční styl, existují i jiné možnosti:

• Tradiční indonéský způsob – mletá káva přímo do šálku, přelitá horkou vodou. Nechává se odstát. Chuť je syrová, silná, osobitá.
• French press – jemná extrakce, ideální pro čistotu a jemnost.
• Překapávaná káva – elegantní způsob, jak vyniknou lehké tóny.
• Espresso – málokdy používané, protože cibetková káva je příliš jemná a ztrácí se její charakter.

Zážitek, který voní ještě dlouho

Cestou zpět do Ubudu jsme mlčeli. Hlava mi vířila dojmy, srdce bilo klidněji. Nešlo jen o kávu. Šlo o hledání. O objevování. O odvahu vyrazit bez plánu, nechat se vést intuicí a najít něco, co chutná jako domov, přestože jste tisíce kilometrů daleko.

Moje doporučení?

Nechte se ztratit. Hledejte pomalu. Ptejte se. Objevujte. A když konečně sedíte u šálku cibetkové kávy, zastavte se. Pijte ji pomalu. Naslouchejte tomu, co vám říká. Protože některé chutě jsou hlasem krajiny, zvířat, lidí i vaší vlastní odvahy jít dál.

Děkuji, Ubudu, za tenhle tichý, silný okamžik. A děkuji i té malé cibetce, která někde ve stínu klidně spí, netušíc, že díky ní se jeden obyčejný den proměnil ve vzpomínku, která voní kávou a trvá navždy.