Stalo se vám v životě, že jste něco opravdu nesnášeli, ale v průběhu života se to změnilo a stalo se z toho něco, co naprosto milujete? Věřím, že každý z vás by si minimálně na jednu věc vzpomněl. Mně napadají hned dvě věci, a to lezení a otužování. Nesnášela jsem výšky, teď to ale miluju a bez toho adrenalinu v několikametrové výšce si už život nedokážu představit. Další je studená voda. Dřív jsem ji nenáviděla, ale teď je to něco, co mi dobíjí energii a na co se neuvěřitelně těším každý den. V tomto článku vám popíšu, jak jsem se k otužování dostala a jak moc jsem si ho zamilovala. 

Už jako dítě jsem studenou vodu totálně nesnášela. Od malička jsme měli na zahradě bazén, ale já tam byla tak třikrát za léto, a to ještě v největších vedrech a pozor, maximálně na půl minuty, protože bych přece mohla umrznout. A to nemluvím o tom, že jsem do té vody lezla pět minut, mezitím si to třikrát rozmyslela, a hlavně zažívala hrozný stres. Myslím, že spoustu lidí ví, co myslím. Ten pocit, jak lezete do ledové vody pomalu a je to strašně nepříjemný. Po té půl minutě ve vodě jsem vždy vylezla ven a měla fialové rty, jako bych tam byla dvě hodiny. No prostě totální katastrofa, jít se v létě okoupat do vyhřátého bazénu. 

Tohle mě provázelo většinu mého života a asi před rokem jsem četla nějaké články o otužování a jeho benefitech. Taky jsem na instagramu viděla nějaké fotky a říkala si, jak moc by to bylo skvělý tohle někdy dokázat. Věděla jsem ale, že je to totální sci-fi a říkala si, že nevím, co by se muselo stát, abych do toho šla. Jenže to netrvalo dlouho a já potkala osudového člověka nejen pro mou otužovací kariéru, ale i pro můj život. 

Tenkrát jsme si o otužování jen psali a začalo to vše nevinnou sázkou, kde byla hlavní pointa to, že nebudeme v týdnu jíst nic sladkého. Sladkosti jsme mohli jen o víkendu a spolu. Dvakrát jsme to mohli porušit, protože jsme závisláci na cukru, ale kdo to porušil potřetí, musel splnit trest, který mu ten druhý vymyslel. No, a protože jsem to prostě já, řekla bych, že už v úterý jsem měla prohráno. A hádejte, co byl můj první trest? Jo, vlézt do ledové vody. Musím ještě podotknout, že byla zima a všude bylo nasněženo a jezera byla pokrytá ledem. První jsem si říkala, co jsem to vymyslela za blbou sázku, ale potom jsem to vzala jako výzvu a začala se na to těšit, i když jsem věděla, jak moc těžký to bude. 

Přišel den D a já nebyla vůbec nervózní. Celý den jsem si říkala, že se vlastně vůbec nebojím. To se ale naprosto změnilo, když jsem stála před tou dírou v ledu ve sněhulích. Na ten pocit, když jsem ze sebe svlékala oblečení ve sněhu, nikdy nezapomenu. Vlezla jsem tam a vydržela tam jen pár sekund, ale zvládla jsem to! Když jsem vylezla, nechápala jsem, co se mi děje s hlavou. Chtěla jsem tam znovu. Do vody jsme vlezli ještě jednou a pak se zahřívali čajem. Vždy jsem si říkala, že jestli tohle někdy dokážu, bude to jen jednou v životě a pak už nikdy víc, jenže už tam jsem věděla, že jestli budou moje tresty za jezení sladkého pořád otužování, budu jíst koblihy od rána do večera. Vzhledem k tomu, že se z otužování stal koníček, jsem to s těmi tresty neměla tak jednoduché. 

Od této chvíle jsem se začala o otužování víc zajímat. S čímž tedy souvisí také to, že jsem zjistila, jak moc nebezpečná naše sázka byla a co všechno se mohlo stát. Bez jakékoli přípravy do tak ledové vody rozhodně nelezte. Začněte studenými sprchami nebo vodou s vyšší teplotou a postupně ji snižujte. Je to zvláštní, jak se může vnímání něčeho, co je vám nepříjemné změnit v něco, bez čeho už si nedokážete představit den. Ne že bych se otužovala každý den, ale studenou sprchu vynechám jen výjimečně. Studená voda mi dodává energii, a hlavně vždy zlepší náladu. Každý, kdo váháte, tak to rozhodně zkuste! Vím, jak moc je to těžké. Neznám člověka, co by zimu tak moc nesnášel jako já. Teď to ale miluju a nemůžu se dočkat sněhu a toho, až na našem oblíbeném místě zase polezeme do díry v ledu. Prostě to udělejte a uvidíte, jak budete šťastní.